Aktuality 2020
JINAK
Malíř a sochař Oldřich Harok (1950), rodák ze Šenova, patří v současné době k výrazným umělcům svého rodného města a přilehlého okolí.
Jeho cesta k výtvarnému umění však nebyla přímá. Vyučil se typografem sazečem v Českém Těšíně a pak pokračoval studiem na Střední průmyslové škole grafické v Praze. Dlouhá léta se tomuto řemeslu intenzivně věnoval a dodnes v něm podniká jako majitel šenovské ofsetové tiskárny. Zlom nastal až zhruba před devatenácti lety, kdy si při jedné z návštěv jižní Moravy uvědomil krásu a autenticitu barev a vzpomněl si na léta, kdy v Havířově navštěvoval lidovou školu umění u profesora Vojtěcha Berky. V té době nalezl odvahu znovu malovat. Na základě rodinných fotografií tak vznikla celá řada obrazů, zachycujících technikou lité kresby postavy těch nejbližších, ale i zcela neznámých lidí. Výsledná díla v sobě zahrnují moment náhody a spontaneity. Z těchto děl kvalitativně vyčnívají obrazy dětí, v nichž autor dokáže citlivým způsobem vnímat bezprostřednost a smysl pro hru těch nejmenších. V těchto plátnech se představuje i jako typograf, který do obrazové plochy zahrnuje litery, tvořené pomocí tiskařských matric. Třešničkou na dortu, je pak léta používaná umělcova unikátní signatura, omezená na iniciály OH, tvořené tiskem.
Pro Harokovo druhé, přechodové období, je typický znatelný příklon k abstraktnějšímu způsobu malířského sdělení. Litou kresbu opouští ve prospěch striktně vymezených a obrysovou linií ohraničených tvarů, které pomalu ztrácejí svou snadno poznatelnou podobu. V dílech, značně zaměřených na malbu aktů s erotickým nádechem, se umělec velmi často nechává inspirovat prací světově uznávaných malířů, např. Picassa, Modiglianiho, Schieleho. Jeho styl však není jednotný, často experimentuje a malířsky se po formální stránce hledá. Proměnlivá je i jeho práce s koloritem. U obrazů tohoto období je zřejmý autorův podvědomý příklon k sochařskému umění - stále se jedná o malířská díla, jejich tvorbu jako by již ale prováděly ruce sochaře. Přirozené lidské proporce mizí a nahrazují je tvary jakoby tesané z kamenných kvádrů.
Zatím poslední tvůrčí období Oldřicha Haroka se rozvíjí v intencích abstrakce, která je velmi různorodá. Postupem času se přetransformovává do podoby geometrismu, nese v sobě však i prvky umění Číny, pro něž jsou typické něžné doteky kaligrafie.
To, že neustále hledá a mění svůj výtvarný projev, je patrné i u umělcových sochařských děl. Pracuje ve dřevě, pálené hlíně, ale i v kameni, ytongu a mramoru. Na veřejných prostranstvích Šenova jsou jeho díla velice známá (např. „Strom poznání“ u místní základní školy nebo „Stromová víla“ v Lipové aleji). Asi největší koncentrace Harokových soch se pak nachází v těsné blízkosti chrámu Prozřetelnosti Boží, z nichž kvalitativně nejhodnotnější je několik metrů vysoký mramorový monolit, nejmonumentálnější Harokova sochařská realizace vytvořená v roce 2014.
Jak je z daného výčtu patrné, Harokův přístup k tvorbě, co se týče různorodosti, je takřka bezbřehý. Tato umělecká širokospetrálnost je dána tím, že autor neprošel dlouhodobým uměleckým školením, není tedy svazován akademickými normami a záměrně si nevytváří svůj osobitý výtvarný styl. Tvorba jako proces, je pro něj výzvou, ale i dlouhodobou hrou, která jej vnitřně naplňuje a umocňuje jeho kreativitu.
Gabriela Pelikánová
